Write a new entry for the Guestbook

 
 
 
 
 
 
 
Fields marked with * are required.
Your E-mail address won't be published.
For security reasons we save the IP address 54.81.195.240.
It's possible that your entry will only be visible in the guestbook after we reviewed it.
We reserve the right to edit, delete, or not publish entries.
85 entries.
Honza wrote on February 4, 2014 at 10:42 pm:
Dear Wilri,

I write with a longer delay, even though I wanted to write you immediately after your last seminar in Czech.
The reason is that I know in how strong way you can work with people and their consciousness. I did not want to write you words of thanks and enthusiasm immediately after the end of seminar. I wished to write you from my heart that, what has changed by me in longer period of time, when the effects from seminar stopped their work and my new essence settled.

I consider the meeting with you to be fateful. In your presence something in me has opened what cannot be closed again. That something is like a wind of my true nature and it is growing more and more in me. Nevertheless I am still attaching to that old and not-nourishing. Even more, the old one in me raise the pressure more and more in order to survive. At the moment I am in life, relationship and financial crisis, while the big and wise in me is forcing me by all means to jump … and I am scared.

I would really love to come to another meeting this weekend. Unfortunately, my wife is from Thursday till Sunday in training in Craniosacral Biodynamics. Despite of my big desires to see you again I have decided to take care about children and not to put them to my Mother. It would be big hit for them and for all of us.

I believe that the important things should happen in harmony with the space. Apparently I am prepared to jump
and I have to do it alone without help. You showed me open heart and love. This is the only thing which can help me
on my journey forward. For that belongs to you incredible thanks. I will be looking forward for our next meeting.

With big love and respect, Honza.

PS: I have been doing a big number of development courses and seminars. However nobody has left in me such a footprint as you. Nobody introduced me so much into man’s feeling, harmony and love. If you would like to organize seminars only for men, I will be your first candidate and apprentice at the same time. 🙂
Honza wrote on January 21, 2014 at 8:31 pm:
Drahý Wilri,

píšu s delším zpožděním, přestože jsem ti chtěl napsat ihned po tvém posledním semináři v Česku. Je to z toho důvodu, že vím, jak silným způsobem dokážeš pracovat s lidmi a jejich vědomím. Nechtěl jsem psát slova díků a nadšení ihned po skončení semináře. Přál jsem si ti napsat ze srdce to, co se u mne změnilo v delším čase, kdy již tvé účinky ze semináře dopracovaly, a ustálila se nová podstata mne.

Setkání s tebou považuji za osudové. V přítomnosti tvé se ve mne otevřelo něco, co již nelze zavřít. To něco, jako závan mé pravé podoby, stále více ve mne roste. Přesto ulpívám v tom starém nevyživujícím. Ba co víc, to staré ve mne více a více zesiluje tlak, aby přežilo. Momentálně se nalézám v životní, vztahové i finanční krizi, kdy to velké a moudré ve mne mě nutí, všemi možnými prostředky skočit...A já mám strach.

Moc rád bych dorazil na další setkání o tomto víkendu. Bohužel, má žena prochází od čtvrtka do neděle rozvojovým výcvikem CSB (Craniosakrální biodynamikou). I přes velké touhy tě zase uvidět, jsem se rozhodl hlídat děti a nedávat je ke své Mámě. Byl by to velký zásah pro ně a pro všechny z nás.

Věřím, že důležité věci se mají dít v harmonii s prostorem. Patrně jsem na skok připraven, a mám ho udělat už sám bez pomoci… Ukázal si mi otevřené srdce a lásku. To jediné mi nyní může sloužit v cestě vpřed. Za to ti patří mé neskutečné dík. Budu se těšit na naše další setkání.

S velkou láskou a úctou, Honza.

PS: Prošel jsem již velkým počtem rozvojových kurzů a seminářů. Nikdo ve mne však nezanechal takovou stopu jako ty. Nikdo mne tak neseznámil mužským cítěním, harmonií a láskou. Pokud bys někdy měl nápad organizovat semináře výhradně pro muže, budu tvým prvním zájemcem a učedníkem zároveň:-)
Jirka wrote on November 10, 2013 at 8:38 pm:
In de training ervoer ik voor het eerst in mij leven in mij een bron van stilte en vreugde. Dit was de eerste keer sinds lange tijd dat er een training in Praag werd georganiseerd.

Ik ben dankbaar dat ik mijn vader en broer en later mijn moeder weer heb gezien. Ik barstte in tranen uit toen ik mijn familie weer zag. De ogen van mijn vader glommen van geluk en voor het eerst in mijn leven vielen wij spontaan in elkaars armen.

Op de achterbank van de auto hield ik met mijn ene hand mijn broers hand vast en de andere rustte op de knie van mijn vader. Een heel bijzonder moment voor ons; ik voelde de liefde en energie stromen. Tegelijkertijd werd ik geraakt door de zweem treurnis in mijn vaders ogen. Ik las in zijn ogen: “Ik mis je nu je zover weg woont maar ik steun je.
Volg je hart en kies je eigen weg.”

Ik heb mijn moeder geknuffeld en voor het eerst sinds lange tijd had ik het gevoel dat ik haar zoon ben. Na de training ontstond ruimte voor liefde tussen ons. Ruimte voor een moeder- en zoonrelatie. Bij het afscheid vielen we emotioneel in elkaars armen en kon ik mijn angsten uit mijn jeugd met haar delen. Ik deelde met haar mijn diepste gevoelens; waaronder mijn angst dat mijn ouders niet van mij houden.

Plotseling was het woord 'familie' niet zomaar een woord maar kreeg het inhoud. Familie staat voor een vorm van liefde die niet gebonden is aan tijd of ruimte. In de harten van al mijn familieleden is ook ruimte voor elkaar. Ook nu, met 800 kilometer afstand tussen ons, voel ik in stille momenten de liefde van mijn familieleden. Ik ervaar zelfs de liefde van familieleden die niet meer onder ons zijn. Ik koester de momenten dat ik mag ervaren dat liefde niet gebonden is aan tijd en plaats. Liefde is grenzeloos.

Tijdens dit bezoek aan Praag had ik de gelegenheid om kort mijn grootouders te bezoeken. Mijn grootmoeder gaat door een moeilijke periode. Onlangs is ze opgenomen geweest wegens psychische problemen. Momenteel gebruikt ze hoge doses antidepressiva. Ik observeerde haar terwijl ze in haar keuken bezig was. Zij was een schim van de vrouw die ze ooit was. De holle, zielloze blik in haar ogen gingen door mijn merg en been. Ik zou zo graag willen dat ze gelukkig zou zijn
en zou kunnen genieten van de jaren die haar nog gegund zijn.

Er zijn helaas nogal wat problemen binnen mijn familie. Eigenlijk hebben wij allemaal verdriet van deze situatie. Ondanks dat de situatie nog immer verre van ideaal is, voel ik tegenwoordig toch ook liefde. Er komt steeds vaker liefde naar boven borrelen. Liefde die ons weer wil verbinden. Ik ben dankbaar dat het mogelijk is om de pijn en het verdriet achter ons te laten en liefde de ruimte te geven om tot volle wasdom te komen. Liefde heeft slechts openheid nodig.

Ik ben dankbaar om deel te mogen uitmaken van mijn familie. Mijn wens voor mijn familieleden is dat zij de moed vinden om te gaan ervaren hoe deze situatie is ontstaan. Dat wij de moed vinden elkaar te vergeven. Ergens diep in mij, is nog altijd de wens die ik als kind had. De wens dat mijn ouderlijk huis een gezellige, veilige thuishaven is. Een plek waar je kunt thuiskomen. Een plek waar familieaangelegenheden, zoals kerst, hoogtepunten zijn waar je naar uitkijkt, in plaats van kille dagen waarbij de spanning te snijden is. Dat je jezelf kunt zijn in plaats van geforceerd doen alsof er niets aan de hand is.

Ik ben dankbaar voor deze kans om aan mijn familiebanden te werken en aan mijzelf. Al is de weg naar bevrijding niet altijd makkelijk en word ik er soms moedeloos van. Ik ben ook dankbaar dat bij de training vrienden aanwezig waren die ik al lange tijd niet had gezien. Het is mooi om de ontwikkeling te zien die zij doormaken. Ook zij ontspannen steeds meer en komen dichter bij hun kern. Ik heb hen nog nooit zo gelukkig gezien. Mijn vrienden wil ik bedanken voor hun moed en het delen van hun gevoelens en emoties.

Bedankt voor het lezen van mijn ervaring. Ik hoop dat je meedoet aan de volgende training in Praag.
Jirka wrote on November 10, 2013 at 8:13 pm:
In the training for the first time of my life I have discovered a well of silence and joy in me.

For all of us it was a return to Prague after two years and for me also return to Czech after 6 months.

For myself I am grateful for that I could meet my brother, my father and in the end also my mum after a half year.
I cried immediately as I met them. To see joy in the eyes of my father from seeing me and for the first time in my life to get a spontaneous hug from him. To hold my brothers hand in the car and to put my other hand on father’s leg and to feel how between us flows energy and love. All this touched me very deeply. And also it touched me to see sadness in eyes of my Dad and to feel his support. It was like his eyes were saying: I miss you, but go where your heart is pulling you.

I hugged my mum and after very long time I felt really as her son. After seminar appeared a space for love between us
a space where we can meet each other as a Mother and son. And when we were saying goodbye we were hugging and crying on each other’s and I talked about fear that I felt as a small boy. About fear, that I don’t feel her love. I talked about fear that my parents don’t love me.

Suddenly family was not only a word. Suddenly it was something more real. It was a common space, which is not limited by space nor time a place where every member of a family have in heart enough space for all other members
and not only for them. And even now, when there is 800 km between me and my close ones, when I slow down then in my heart I feel all of them. And this is true even for those who are not with us anymore. Because love and heart truly knows no bounds nor space nor time.

I saw shortly also my grandma and grandpa. Grandma had short time ago a nervous breakdown and she is taking antidepressants now. She was walking in the kitchen like body without soul and I still feel sad from that. I wish her something much better than this. I wish her to be happy and that she is enjoying hers autumn of life.

Our family is quite broken. At least now I feel it this way. Every one of us bears on his heart some heaviness or hurt. Yet behind all of this, after work I went through and still going through, I feel love that would like to express herself. A love which would like to bloom and to show itself and to tell each other, that we love one another and that we are here for each other. And it is a blessing, that there is a chance to let go the heaviness and hurts and to give love a space to grow. Love needs openness for feeling and action.

Now I am grateful for my whole family. And I wish to all of us courage to look on ourselves and to see in which way we are breaking our family and in which way we are putting it together. Somewhere deep in me is still a wish of a small boy, who wishes that his family is functioning and was a safe place for life a boy who wish, that common Christmas are meeting in heart and not the most uncomfortable day od year. A day when we try to pretend that we as a family functions.

I am therefore grateful for this chance to do something for my family and for me. Despite that, I have sometimes fear, even though it hurts sometimes.

Also, I am grateful that I met a few old friends at the training. It was beautiful to see how they are more and more relaxed, how they are getting clearer … I can say, that I never saw them so happy. Thank you all for courage and for sharing their feeling and emotions.

Thank you, that you have read it this far. See you in next training.
Jirka wrote on November 10, 2013 at 7:50 pm:
Během tréninku jsem v sobě, poprvé v mém životě, objevil pramen ticha a radosti.

Pro nás všechny to byl po dvou letech návrat do Prahy a pro mě po půl roce také návrat do Česka.

Za sebe sem vděčný za to, že jsem se po půl roce setkal s mým bráchou, s mým tátou a na konec i s mojí mámou.
Plakal jsem hned, jakmile sem je potkal. Uvidět radost v očích mýho táty, z toho že mě vidí a poprvé v životě se od něj dočkat obejmutí. Držet se s bráchou v autě za ruku, položit tátovi ruku na nohu a cítit, jak mezi námi proudí energie
a láska. To vše se mě dotklo. A taky se mě dotklo uvidět i smutek v očích mýho táty a cítit jeho podporu. Jako by jeho oči říkali: Chybíš mi, ale jdi si za svým, jdi tam, kam tě srdce táhne.

S mojí mámou sem se po dlouhé době objal a cítil se opravdu jako její syn. Po semináři se mezi námi vytvořil prostor
pro lásku. Místo, kde se můžeme potkat jako matka a syn. A když jsme se loučili, tak jsme si v objetí plakali na rameno
a já jsem vyprávěl o strachu, který jsem cítil jako malej kluk. O strachu z toho, že necítim její lásku. O strachu z toho,
že mě doma nemají rádi.

Rodina najednou nebylo jenom slovo. Najednou to bylo něco skutečného. Byl to společný prostor, který není omezený prostorem a vlastně ani časem. Místo, kde každý člen má v srdci dost místa pro všechny ostatní členy a nejen pro ně.
A i teď, když mě od mých nejbližších dělí 800 km, tak když se zastavím, tak je všechny ve svém srdci cítím. A to platí i pro ty co už tu s námi nejsou. Protože láska a srdce opravdu nezná hranic ani prostoru ani času.

Krátce sem se viděl i s mojí babičkou a s dědou. Babička se nedávno psychicky zhroutila a je na antidepresívech.
Chodila po kuchyně jako tělo bez duše a mě z toho bylo a je smutno. Přál bych jí něco mnohem lepšího. Přál bych jí,
aby byla šťastná a aby si podzim svého života užívala.

Naše rodina je dost rozbitá. Aspoň teď to tak vnímám. Každý z nás si na svém srdci nese nějakou tíhu nebo zranění.
Přesto za tím vším teď, po práci jíž jsem prošel a procházím, cítím lásku, která by se chtěla projevit. Která by chtěla vykvést a ukázat a navzájem si říct, že se máme rádi, že tu jsme jeden pro druhého. A je požehnání, že tu existuje šance, tíhu
i zranění odložit a dát lásce prostor k růstu. Dokud dýcháme, dokud tu jsme, tak je tu i šance a naděje. Šance lásku cítit, šance dát lásku svým nejbližším najevo. Láska potřebuje otevřenost pro cit a čin.

Já jsem tedy teď vděčný za celou moji rodinu. A přeju nám všem odvahu podívat se sami na sebe a uvidět čím naši rodinu rozbíjíme a čím naši rodinu spojujeme. Někde ve mně je totiž pořád přání malého kluka, který by chtěl, aby jeho rodina fungovala a by bezpečným místem pro život. Kluka, který by si přál, aby společné vánoce byly setkáním hlavně v srdci
a ne tím nejnepříjemnějším dnem v roce. Dnem, kdy se snažíme předstírat, že jako rodina fungujeme.

Jsem tedy vděčný za tu šanci udělat něco pro moji rodinu i pro mě. I přes to, že mam strach. I přes to, že to někdy bolí.

Taky jsem vděčný za to, že jsem na tréninku potkal pár starých přátel. Bylo krásné uvidět je, jak se uvolňují, rozjasňují … vlastně můžu říct, že jsem je nikdy neviděl tak šťastné. Děkuji jim za odvahu i za to že sdíleli své city a emoce.

Děkuju, že jste to dočetli až sem. Uvidíme se na dalšim tréninku.
image_pdfimage_print